Call of Duty: WW2 – za 14 let se nezměnilo nic – recenze

Přesně před 14 lety to začalo. A na den přesně po této dlouhé době navazuje série tam, kde kdysi skončila – na západní frontě druhé světové války. Tehdy jsme coby spojenečtí vojáci obsazovali Normandii, proháněli se v džípech a náklaďácích, sestřelovali pomocí flaků německé štuky a dokonce si vyzkoušeli, jaké to je řídit tank. Ale jaké to je dnes, ptáme se?

Dnes, přátelé, obsazujeme Normandii, proháníme se v kübelwagenu, sestřelujeme pomocí flaků německé štuky a dokonce si vyzkoušíme, jaké to je řídit tank. Jistě, po technické stránce zaznamenáte určitý pokrok, ale herně mačká Call of Duty: WWII (koupit hru) stále ty samé čudlíky i po 14 letech a značném vývoji, který se v herním průmyslu udál.

Pokus o osobní drama

Aby autoři ze studia Sledgehammer propůjčili známému prostředí nádech čerstvosti, rozhodli se v Call of Duty: WW2 vyprávět osobní příběh. Příběh prožijete očima Ronalda „Reda“ Danielse, který se z normandských pláží dostane až k osvobozování Paříže, do Cách a Arden. Skoky na další válečná bojiště, kupříkladu na východní frontu, byste hledali marně. Dříve obvyklé výměny charakterů jsou zřídkavé a vždy omezené na krátké úseky.

Namísto toho, abyste sledovali celý rozměr války, prožíváte jednotlivé osudy. Zachraňujete civilisty ze zničených měst, kontaktujete příslušníky francouzské rezistence a ani Daniels a jeho parťáci nezůstanou válečných hrůz ušetřeni v osobní rovině. Bylo by ale přehnané očekávat drama na úrovni Band of Brothers nebo Brothers in Arms: Hells Highway, pokud bychom měli zůstat u her. Jenom to, že jedna z postav neplní klasická hrdinská klišé a příběh čas od času zpochybní její konání, ještě neznamená, že jde o mnohovrstevnatý charakter.

Ale ano, narazíte i na momenty, kdy příběh opravdu funguje. Zvláště v závěru, kdy se dostanete do opuštěného pracovního tábora, prokazují autoři potřebnou citlivost. Nemusí ukazovat hromady mrtvol, aby si hráč představil, co se tady odehrálo. V šesti až osmi hodinách herního času před pohnutým epilogem jsou ale emoce až příliš často rozmetány ohňostrojem akce, explozí a drsných hlášek.

Na začátku kampaně skončíte po krátké sekvenci na palubě transportní lodě před francouzským pobřežím, kde se seznámíte s ostatními protagonisty. Při navazujícím vylodění se do toho Call of Duty: WW2 pustí tradičně ve velkém. Salvy z kulometů sviští pískem, granáty trhají vaše parťáky, všude kolem leží zmrzačení vojáci. Je to brutální a ohromující zároveň, ale přesto se vám to nedostane pod kůži tak jako podobné scény z Medal of Honor: Allied Assault nebo Zachraňte vojína Ryana.

Emoce, kde jste?

Call of Duty: WWII v tomto směru schází ty správné emoce. Atmosféra v lodi před samotným vyloděním je úplně jiná. Zatímco v Medal of Honor panuje čirý strach, kdy se vojáci modlí nebo zvrací, aby následně propuknul opravdový chaos, v CoD: WW2 takový kontrast nenajdete. Ticho před bouří je zde nahrazeno řevem, který s válečnou vřavou už tolik nekontrastuje.

Ale aby bylo jasno – od Call of Duty neočekáváme pohnuté protiválečné drama. Tak zásadní zlom v identitě série by se mezi fanoušky série možná nesetkal s potřebným pochopením. Ale Call of Duty: WW2 žene spektakulární momenty ve stylu filmů Michaela Baye často až za hranu a nedokáže pak druhou světovou válku podat tak realisticky, jak slovy autorů slibuje. Když třeba v jedné z pozdějších misí vykolejí pancéřovaný vlak a vy pak v minutové sekvenci musíte sledovat, jak vám letí kolem uší, akorát sedíte před monitorem a musíte se smát nad absurditou předváděného, namísto toho, abyste se spolu s Danielsem třásli strachy.

S ohledem na veškerou kritiku ale musím říct, že příběhová kampaň není úplným propadákem. Při vší své šablonovitosti dokáže hráče překvapovat. Jasnými vrcholy jsou zmíněný epilog a mise v Paříži. Všech dvanáct misí je přitom v rámci možností žánru relativně rozmanitých. V Cáchách začnete coby příslušník pěchoty, pak ale změníte perspektivu a budete Reda a jeho skupinu krýt coby tankista. Potom se opět vydáte střílet po svých a závěrem si střihnete dokonce i nějaké to plížení.

Tým, co nefunguje

Samotné mise alespoň lehce zohledňují taktický přístup a válečné realitě se blíží rozhodně víc než předchozí díly série. Budete se snažit krýt za postupujícími tanky a využívat clonu kouřových granátů. O to větší je to ale náraz, když vás Call of Duty: WW2 zase posadí za flak a nechá sestřelit ne jeden, dva, ale hned dvacet bombardérů, které vám poslušně nalétávají do rány.

Po herní stránce se Call of Duty: WWII opírá o tradiční pilíře série. Zbraně jsou pocitově velmi silné, přestřelky intenzivní a inscenované s veškerou možnou bombastičností, které tvůrci byli schopni. Dokonce i návrat k ukazateli zdraví a lékárničkám, které zde nahrazují automatický systém léčení, funguje dobře.

Nicméně na to napojený systém bojové skupiny působí směšně. Daniels si od svých parťáků může vyžádat pomoc v podobě lékárniček či munice. Kolega Zussman vám ale medicínu vydán jen tehdy, pokud jste předtím zabili dostatečné množství nepřátel. Herně to možná smysl dává, ale kýžený pocit autentičnosti při tom dostává hodně na budku.

Pocit pospolitosti v jednotce nabourává i jednoduchá umělá inteligence. Parťákům nemůžete dávat jakékoliv příkazy a ti dokonce pro nepřátele nepředstavují žádnou opravdovou hrozbu. Každou chvíli se mi stávalo, že vedle v zákopu stál Němec, kterého parťák spolehlivě ignoroval. Jak už je v Call of Duty obvyklé, zůstává veškerá práce na vašich bedrech a zbytek jednotky tvoří pouhou stafáž.

Pro protistranu platí to samé. Němečtí vojáci jsou potravou pro vaše zbraně a nebezpeční jsou jen ve větších hordách. A pochopitelně se v lineárních úrovních dostanete kupředu jen tehdy, když dosáhnete určitého checkpointu. Jeden by si myslel, že 14 let po vydání prvního dílu budou tyto primitivní mechanismy patřit minulosti. Call of Duty se tak stává doslova antipokrokovou sérií, která se drží jednoho kdysi validovaného receptu a už ho nikdy nehodlá opustit. Dokonce se ani nesnaží své principy kašírovat.

Klasický multiplayer s novým módem

Jak už je pro sérii obvyklé, příběhová kampaň tvoří pouze jednu nohu Call of Duty: WW2. Kromě ní je tu ještě multiplayer a kooperativní dobrodružství Nazi Zombies.

V případě multiplayerových partií je podstatný odklon od budoucnosti, kam se série v posledních letech prostřednictvím Infinite Warfare a dalších vydala, zpět k druhé světové válce. Přestřelky jsou díky tomu o něco pomalejší a v dobrém slova smyslu přízemnější. Jetpacky, exo-suits a další vychytávky jsou minulostí, takže nečekejte dvojité skoky nebo běh po stěnách. Pohybové možnosti jsou jasně dané.

Ale žádný strach – jednotlivé úrovně jsou navržené chytře a poskytují dostatek příležitostí k překvapení soupeřů. Až na pár výjimek poskytuje devět map dobrou vyváženost klikatých zákoutí, otevřených budov a hotspotů, kde probíhá většina bojů. Mým osobním favoritem je přitom městská mapa Sainte Marie du Mont. Velmi otevřená mapa Gustav Cannon mi oproti tomu nic moc neříkala, protože nahrává sniperům. Moc se mi nelíbí ani skutečnost, že klasická a velmi povedená mapa Carentan z Call of Duty 1 ve hře sice je, ale mohou ji hrát pouze majitelé Season Passu.

Bez sci-fi zbraní nebo granátů hledajících cíl chybí arzenálu pochopitelně různorodost předchůdců. Přesto mám dojem, že disponibilní zbraně a vybavení k zábavě plně postačují. Autoři si také nechali určitou volnost a do multiplayeru zakomponovali vybavení, které v této formě v druhé světové válce nebylo dostupné. Jde například o tlumiče nebo laserový zaměřovač. V příběhové kampani se naštěstí nic takového nevyskytuje.

Jinak se Call of Duty: WW2 drží osvědčených postupů. Při postupu na další úroveň si odemknete zbraně a vybavení a stavíte si de facto vlastní třídu vojáka. Novinkou jsou takzvané divize. Pro každou třídu si zvolíte jednu z pěti specializací, které vám propůjčí vlastní výhody.

Herní módy poskytují také dobře známý obrázek, od týmového deathmatche přes Kill Confirmed a Domination až po vtipnou fotbalovou variaci. Novinkou je přitom mód War, který prolamuje tradice Call of Duty a nabízí asymetrické partie, ve kterých je týmová hra a dosažení společného cíle důležitější než samotný sklil. Tím jde tento mód vstříc začátečníkům, kteří se v deathmatchi proti veteránům příliš neohřejí. Zpočátku je War opravdu zábavný, ale je možné ho hrát na pouhých třech mapách a po čase mu trochu schází různorodost. Kromě toho se na mapách ukázalo několik úzkých hrdel. Tento mód však rozhodně stojí za to sledovat, protože autoři na jeho vyvážení ještě nejspíš zapracují.

Zombie mód jede vážnější notu

Kooperativní zombie mód je jednoznačně obohacením celé hry, byť mu schází „trashové“ kouzlo předchůdce. Nazi-Zombies tentokrát nasadili o poznání vážnější tón než parodie na 80. léta minulý rok. Při hledání uměleckých pokladů se tým čtyř hráčů dostane na stopu temných nacistických experimentů. V zoufalém pokusu zvrátit válečné štěstí na svou stranu přišli němečtí vědci s myšlenou oživit padlé vojáky a poslat je zpět na bojiště.

Je s podivem, že tentokrát tvůrci tuto béčkovou premisu pojali tak vážně. Přestože je to v zásadně příjemný kooperativní zážitek, místy nahání i trochu strach. Opět budete čelit vlnám zombíků, zatímco budete prozkoumávat mapu, kupovat nové zbraně a dokonce řešit hádanky. Překvapivá komplexnost zombie módu mnohé hráče dosud odrazovala. To by se teď ale mohlo změnit.

Kromě toho, že nabízí skutečný tutoriál, ale především se hraje doslova na dvou úrovních. Začátečníci dostávají jasně dané úkoly jako aktivuj určitý stroj, sestav zbraň nebo otevři dveře bunkru. Kromě toho na vás ale čekají skryté cíle misí a spousta easter eggů, které hra neprozrazuje a které si musíte objevit a dokončit na vlastní pěst, což odemkne druhý konec hry.

Tip: HW požadavky Call of Duty: WW2

Verdikt

Jak je pro Call of Duty typické, marketingová masáž před vydáním hry obvykle není potvrzena skutečným obsahem. Zejména to platí pro příběhovou kampaň, která se ze všeho nejlépe prodává, ale která se za 14 let od vydání prvního dílu vůbec nezměnila. Když se tentokrát tvůrci vrátili do druhé světové války, vynikne to dvojnásob. A tak je kampaň určena především pro ty, kdo si po dlouhých letech chtějí zahrát původní hru v lepší grafice a s náznakem osobního příběhu, který ale v žádném případě není dotažen do podoby kompaktního, neřku-li snad dokonce antiválečného dramatu. Osobně už mi střelnicovitá kampaň Call of Duty: WW2 nic neříká, protože herní průmysl je mnohem dál. Vezměte si třeba takový Wolfenstein 2: The New Colossus. Tedy hru, která je přiznaně retro, a přesto se hraje příjemně svěže. Chápu ale, že tam venku je zřejmě stále spousta hráčů, kteří chtějí přesně to, co jim kampaň Call of Duty: WW2 nabídne. Akceptuji to, ale nechť ode mě nikdo nečeká pochvalu tohoto stavu.

Pokud jde o multiplayer, zde Call of Duty: WW2 rovněž odvádí svůj standard série, který má také spoustu fanoušků. V porovnání s díly z budoucnosti mi v tomto směru přijde návrat do druhé světové války pozitivní, protože hře dává o něco realističtější tempo.

Call of Duty: WWII – příběhové video

Call of Duty: WW2

0

Klady

• Různorodé mise příběhu
• Design multiplayerových map
• Propracovaný zombie mód

Zápory

• Ve všech ohledech zoufale neoriginální hratelnost
• Nenaplněné sliby stran příběhové kampaně

Koupit hru

Miloš Krečmar