Recenze Mafia: Domovina — návrat, jaký jsme (ne)čekali
Foto: 2K Games
Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé seděli za volantem červeného taxi v Lost Heaven? Nebo když jste ve druhém díle sledovali filmovou jízdu Vita a Joea napříč Empire Bay? Série Mafia vždycky věděla, jak spojit silný příběh, filmovou prezentaci a autentické dobové kulisy v jeden celek, který má duši. A teď, po letech čekání, přichází Mafia: Domovina. Nový díl, který nejenže ctí kořeny série, ale zároveň se nebojí vydat novým směrem — a tentokrát míříme přímo na rodnou půdu zločinu. Do srdce Sicílie.
Nový svět, starý řád
Už samotné zasazení do počátku 20. století na Sicílii je něco, co hru odlišuje nejen od předchozích dílů série, ale i od většiny současných akčních titulů. Rozlehlé vinice, prašné cesty, rozpadlé zdi starých vesnic a všudypřítomná chuť slunce a potu. Domovina není městem zalitým neonovými reklamami ani moderním digitálním hřištěm — je to syrový, těžký, ale nesmírně atmosférický svět, který působí naprosto uvěřitelně.
Hlavní hrdina Enzo Favara je sirotek, který zpočátku plní zdánlivě obyčejné úkoly na vinici dona Torrisiho, a cesta vzhůru je pomalá a bolestivá. Ale právě to je na hře tak strhující. Na rozdíl od jiných her, které vám mafiánské postavení naservírují téměř okamžitě, se zde opravdu „maká od píky“. Každý posun na společenském žebříčku má svou váhu, každé rozhodnutí zanechává šrám.
Filmovost bez kompromisů
Mafia: Domovina zcela jednoznačně sází na příběh. A dělá dobře. Hra má pevnou lineární strukturu, která připomíná ty nejlepší chvíle jedničky a dvojky. Důraz na vyprávění, dramatické zvraty a dialogy, které mají hloubku. Pokud jste se báli, že série ztratí na intenzitě, můžete být v klidu — právě naopak. Vyprávění je temnější, syrovější a vážnější než kdy dřív. Humor tu ustoupil stranou, ale není to na škodu. Atmosféra hry díky tomu působí daleko dospěleji.
Velmi pozitivně působí i to, jak Domovina propojuje jednotlivé díly série. Nejde o laciné cameo výstupy známých postav, ale o přirozené vsazení do existujícího loru. Setkání s některými tvářemi z minulosti potěší, ale nevytrhnou ze hry. Naopak. Pomáhají dotvářet pocit, že Domovina je organickou součástí mafiánského vesmíru.
Italská kuchyně v akci
A co gameplay? I zde se držíme zaběhnutých tradic — ve smyslu „méně je více“. Žádné přepálené herní mechaniky, žádné hromady vedlejších aktivit. Jádro tvoří dobře známé přestřelky z pohledu třetí osoby, nově obohacené o souboje na nože, které reflektují sicilské tradice. A nutno říct, že tahle novinka funguje překvapivě dobře. Systém boje je jednoduchý, ale zábavný, souboje působí osobně a fyzicky. Skoro jako byste každé bodnutí cítili v ruce.
Vývojáři navíc správně pochopili, že hratelnost musí být svižná. Díky omezeným přejezdům a přesně dávkovanému tempu má každá kapitola švih. Není tu místo pro zbytečnou vatu. Příběh běží kupředu a vy ho s radostí následujete. Zajímavostí jsou i lehce RPG prvky, jako Enzův růženec, do kterého lze vkládat medailony s různými bonusy. Není to nic zásadního, ale pokud si hru chcete trochu přizpůsobit, máte možnost.
Oko potěší, ucho zasní
Grafická stránka hry je excelentní. Nečekejte futuristickou technologickou ukázku, ale spíše pečlivě vyvážený mix stylizace a realismu. Mapa Sicílie je nádherná — kopce, vinice, rozpadlé kamenné domy a k tomu všudypřítomná příroda. Květiny, ovoce, ptáci, vítr v korunách stromů. Hra se vám nesnaží ohromit třeskutým efektem, ale spíš pohladit duši krásným prostředím.
Zajímavým prvkem je přítomnost koní, kteří tu částečně nahrazují auta. Nejsou sice nejpropracovanější, ale procházka v sedle za západu slunce má své kouzlo. A co se týče vozidel — ano, jsou tu, ano, jezdí skvěle. Fyzika je uvěřitelná, těžší auta opravdu cítíte, Bolt Classic se na kopci pořádně zapotí. Velkým plusem je možnost manuálního řazení a různé režimy jízdního modelu.
Hudební doprovod si zaslouží vlastní odstavec. Soundtrack je stylový, sicilské motivy podtrhují atmosféru, adaptivní hudba reaguje na herní situace a pomáhá budovat napětí. Není tak ikonický jako v jedničce, ale skvěle slouží celku. A dabing? Český dabing je nejen plnohodnotný, ale zřejmě nejlepší, jaký jsme ve hře z domácí produkce kdy slyšeli. Výkony herců jako Oskar Hes, Martin Donutil nebo Nikola Heinzlová jsou výborné, dialogy znějí přirozeně a rytmus řeči odpovídá hereckému projevu. To vše navíc doplněno přirozeně znějící sicilštinou, která je zakomponována do češtiny tak, že vás ani na chvíli nevytrhne.
Menší škrábance na jinak krásném laku
Perfektní hra neexistuje a Mafia: Domovina má své mouchy. Animace občas nenavazují, některé přechody mezi cutscénami a hratelností jsou kostrbaté, zejména kvůli přepínání snímkových frekvencí. Model poškození u vozidel by mohl být bohatší, interakce s předměty není vždy plynulá a systém stealthu je funkční, ale nijak revoluční. Také zamrzí, že ve hře nelze vyloženě „řádit“, protože použití zbraní mimo mise je omezené. Je vidět, že se vývojáři drželi záměru vyprávět sevřený příběh — což je vlastně v pořádku, ale pro někoho to může být omezení.
Verdikt
Mafia: Domovina je návrat, jaký jsme potřebovali. Není to přepis pravidel, ale důsledná a sebevědomá hra, která ví, co chce být. V kontextu dnešního přehlceného trhu otevřenými světy a grindovacími mechanikami působí jako čerstvý vítr — krátká, lineární, filmová, poctivá.
Jako fanoušek série nemůžu být spokojenější. Jako hráč oceňuji, že mi někdo nabídl 15 hodin silného příběhu, nádherného světa a výborně dávkované akce bez zbytečného natahování. Mafia: Domovina možná není největší hrou roku, ale bez debat je jednou z nejlepších. Vlastně už jen kvůli ní stojí za to být gamerem v roce 2025.
Mafia: Domovina
Klady
- Silný příběh s výborným tempem
- Atmosféra a prostředí Sicílie
- Skvělý český dabing
- Výborný jízdní model
Zápory
- Občasné technické nedostatky
- Menší volnost mimo hlavní dějovou linku
Komentujte