Recenze: The Last King – Když budování impéria začíná s mečem v ruce
Foto: Gamebro
The Last King je jedním z těch titulů, které už na první pohled křičí „ambice“. Předběžný přístup, historické zasazení, mix survivalu, strategie, RPG prvků a budování vlastní armády ve starověkém Řecku. Papírově to zní jako recept na zábavu na dlouhé večery. Ale jaká je realita, když tenhle král zatím sedí jen na rozestavěném trůnu?
Hru jsem spustil s nemalým očekáváním. Úvodní scéna mě vhodila rovnou do rozvrácené řecké osady, kterou musíte jako poslední král znovu pozvednout z trosek. Nečekej žádné zdlouhavé cutscény ani příběhové pozadí. Tady jde hned od začátku o přežití, nábor a expanzi. Všechno na vás působí syrově a upřímně – jako kdyby někdo právě přiložil dřevěný štít na tvůj hřbet a řekl „Tak bojuj“.
Stavitelské začátky pod perským tlakem
The Last King nabízí poměrně klasickou survivalovou smyčku – sbírej suroviny, postav základní budovy, získej jídlo, chraň své lidi a připrav se na válku. Oproti jiným survivalům tady ale nejde o přežití jednotlivce. Vedeš malou komunitu a ta roste s každou osvobozenou vesnicí a novým rekrutem. To, co začíná jako skromný tábor uprostřed zničené přírody, se postupně mění v základnu schopnou vzdorovat i organizovanému nepříteli.
Stavění je jednoduché, intuitivní a funkční. Není tu sice žádné velké plánování měst nebo estetické vyladění, ale jako základ přežití a přípravy na válku to funguje slušně. Trochu mě ale mrzelo, že většina budov působí stejně a prostředí zatím nenabízí větší variabilitu.
Boj o přežití… s dřevěným kopím
Srdcem hry je bez debat boj. Ať už jde o přepadové útoky nepřátel, střety s barbary nebo postupné dobývání dalších území, vše se točí kolem vaší bojové síly. Ta se skládá z vámi najatých a vycvičených vojáků, které můžete takticky rozmístit a ovládat v reálném čase. Systém není nijak hluboký, ale je překvapivě zábavný – zvlášť když stojíte v čele formace a vedete útok osobně.
Zbraně se postupně odemykají, stejně jako nové schopnosti a brnění. Můžete hrát jako lučištník, kopiník nebo těžký bojovník. Každý styl má své výhody a nutí vás přemýšlet, koho si vezmete na jaký úkol. Největší radost mi ale udělal fakt, že se i základní jednotky dají opravdu trénovat a vylepšovat. Není to jen kanónenfutr, ale skuteční spojenci.
Na druhou stranu – umělá inteligence je zatím slabá. Vaši spolubojovníci občas stojí jako solné sloupy, zatímco vy bojujete s přesilou. A nepřátelé? Buď na vás naběhnou hlava nehlava, nebo zůstávají stát metr od vás bez reakce. Tady je ještě co ladit.
Technický stav a atmosféra
The Last King se momentálně nachází v předběžném přístupu a je to na něm znát. Optimalizace je rozpačitá, občas dochází k propadům FPS i v méně náročných situacích. Animace působí místy dřevěně a fyzika si dělá, co chce. Zaseknuté jednotky, plovoucí zbraně nebo nepřátelé teleportující se do zdi nejsou výjimkou.
Přesto hra dokáže vytvořit atmosféru. Hudba zní hrdinsky, byť poněkud opatrně. Zvuky bitev a přírody jsou uvěřitelné a prostředí – byť technicky jednoduché – má své kouzlo. Obzvlášť při západu slunce nad ruinami vesnice, kterou jste právě ubránili.
Verdikt
The Last King má před sebou ještě dlouhou cestu. Ale to, co tu momentálně je, má hlavu a patu. Vývojáři mají jasnou vizi, která je vidět už teď. Mix budování, přežívání, taktiky a boje má velký potenciál. V aktuálním stavu jde o titul spíše pro zvědavce, kteří rádi sledují vývoj her od základů a chtějí být u toho.
Pokud ale čekáte propracovanou, hotovou záležitost s hlubokým příběhem, sofistikovanými systémy a bezchybným chodem, ještě chvíli počkejte. Král sice vstal z popela, ale korunu má zatím jen ze dřeva.
The Last King
Klady
- Některé stavby působí impozantně
- Originální prvky s vedením armády a obnovou města
- Slušný počet zbraní, brnění a předmětů
- Slušný potenciál
Zápory
- Spousta technických chyb
- Špatná umělá inteligence
- Žádné pořádné vysvětlení jednotlivých mechanik a postupu
Komentujte