Herní pokračování si nevěří dost na to, aby přinášela opravdové změny a nápady a raději jdou na jistotu. Těmto výtkám musí další iterace známých herních sérií čelit stále častěji a nutno říct, že většinou oprávněně. Ale Total War: Warhammer 2 má paradoxně opačný problém. Strategie by byla nejlepší, kdyby stavěla na svém předchůdci a udělala vše o kousek lepší než posledně. To se do velké míry podařilo, ovšem největší inovace hry je zároveň i její největší chybou.

Zpočátku si jí ale vůbec nevšimnete. Nový svět, který se přede vámi otevře, překonává ten v prvním Total War: Warhammer v každém ohledu. Je větší, krásnější a o poznání rozmanitější. Vojenská tažení vás zavedou na ledové pouště Naggarondu nebo do Lustriaské džungle a cestou se seznámíte s řadou zajímavých nepřátel. Jsou tu hlavně čtyři nové národy, z nichž jeden si sami zvolíte: Vznešení Elfové, Temní Elfové, Lizardmeni a Skaveni. Všechny známé strany předchůdce jsou potom ve hře rovněž, tentokrát coby kolonie řízené umělou inteligencí.

Novinky, které potěší

Nová mapa kampaně nabízí především mnohem víc strategických výzev. Vzhledem k tomu, že jsou čtyři kontinenty rozděleny moři, musíte se zase jednou více soustředit na námořní invaze – přestože ve hře bohužel chybí námořní bitvy jako v Medieval 2. Z mého pohledu jde o promarněnou šanci, vždyť obě elfí rasy jsou největšími mořskými piráty celého světa Warhammer.

Na souši se ale rozhodně nudit nebudete. O to se postará jedinečná krajinná konstelace jako je elfí ostrov Ulthuan. Jeho jádro chrání do kruhu uspořádáné pohoří, které je možné pokořit pouze na místech, kde je enormně silné opevnění. Mapa si tak sama o sobě řekne o velmi specifické strategie v závislosti na regionu.

Tvůrci si vzali za svou jednu z nejkritizovanějších věcí prvního dílu. V Total War: Warhammer 2 tak opět můžete dobývat sídla. Je třeba však dbát na klimatickou zónu, protože třeba Lizardmeni se mohou v horkých tropech těšit z mnohem výnosnějších měst a spokojenějšího obyvatelstva než na chladném severu. Ale když už se rozhodnete, že v nepřátelském prostředí potřebujete pořádný výchozí bod pro další hry, je pozitivní zprávou, že vám to hra už nezakáže.

Už dlouho pro mě nebylo tak těžké zvolit si stranu, za kterou chci hrát, jako v Total War: Warhammer 2. Vývojáři tentokrát známé fantasy univerzum vytěžili mnohem precizněji, což se projevuje i v propracovaných mechanismech jednotlivých národů. Začíná to už jednotkami. Například čarodějky Temných elfů dovedou svými jedovatými čepelemi nepřátele až k šílenství, takže tito pak bojují nekontrolovaně a neposlouchají příkazů. Pokud jde o svérázné kreatury, je třeba říct, že jedna strana překonává druhou. Elfové do boje vrhají fénixe a draky, zatímco Skaveni se opírají o groteskní monstra z masa a steampunkových technologií.

Potřebné rozdíly

Také na mapě kampaně se jednotlivé strany pyšní více zvláštnostmi. Například města Skavenů jsou zákeřně maskována jako ruiny a Vysocí elfové zase svými diplomatickými triky dokáží poštvat jiné frakce proti sobě (nebo naopak zajistit mír). Kromě toho každý ze čtyř národů disponuje čtyřmi jedinečnými rituály. Ty si žádají obětovat suroviny a mohou být znovu uspořádány teprve po delší době. Pochopitelně s sebou přinášejí velké výhody. Temní elfové mohou přivolat své mocné černé Archy. To jsou obří lodě, na kterých je možné stavět budovy jako v pohyblivých městech. Armády na břehu mohou přímo z arch rekrutovat nové jednotky a nahrazovat tak padlé. V případě boje pak toto loďstvo poskytne podpůrnou palbu.

Total War: Warhammer 2 se už jen proto hraje o poznání zajímavěji než v tomto ohledu poněkud skromný předchůdce. Jednoduše je třeba hledět si více strategických faktorů a mechanismů. Snad jen rozvoj provincie mi i tentokrát přišel dost zjednodušený. Netrvá dlouho než se to stane rutinou a následuje rychlý rozvoj každé provincie podle jednoho schématu. O něco pestřejší je ale hra i v tomto ohledu. Objevíte o poznání více měst se zvláštními řetězci budov a monumentů, které se pak stávají atraktivními cíli dobývání.

Jakmile hra přejde z mapy kampaně do bitvy, opět zjistíte, že si toho autoři tentokrát připravili opravdu hodně. Už jen opticky budete dobývat vše od nádherných chrámových měst Lizardmenů v hluboké džungli až po krysami zamořené tunely Skavenů. Tyto mapy ale nemají jen skvělou atmosféru a grafiku, ale především herní hloubku.

Obléhací mapy se nyní výrazněji liší ve svém zpracování. Například opevnění Elfů není na některých místech dosažitelné věžemi a žebříčky a některé bašty zase poskytují více místa pro boje za zdmi, jakmile se vám je podaří překonat. Na otevřeném poli se pak vracejí ze starých Total Warů známé bitvy s úzkým hrdlem. V tomto případě je třeba zlomit nápor nepřítele třena na úzkém mostě.

Umělá inteligence docela šlape

Je škoda, že se studio Creative Assembly i na bojišti drží některých zjednodušení prvního dílu. Opět postrádám klasické schopnosti jednotek jako je formace falanga pro pěchotu nebo klínovou formaci pro rytíře. Total War: Warhammer 2 se to však do značné míry daří vyvážit řadou nových kouzel, speciálních schopností (oheň chrlící draci a hydry) a podporou armády jako je už zmíněné bombardování pomocí černých Arch.

Při všech těch zajímavých mechanismech se však nemůžeme vyhnout zásadní otázce recenze jakéhokoliv dílu série Total War. Jak je to tentokrát s umělou inteligencí? Můžete si oddechnout – není to vůbec špatné. Často vás překvapí dokonce opravdu kompetentními pohyby, dokáže vám vpadnout do boku nebo napadnout zranitelná města. Ale nevyhýbá se ani nápadným excesům.

Občas se vrhá do beznadějných bitev, jindy nepříliš chytře rozdělí armády a nechá vás jinak silnější vojsko rozdrtit kousek po kousku. Ale takříkajíc kompletní či fatální výpadek jsem tentokrát pozoroval pouze jednou. To se nepřátelské vojsko nechalo zdálky rozstřílet bez jakéhokoliv pokusu situaci zvrátit.

Pozitivní zprávou je, že umělá inteligence už není tak vtíravá. Slabší strany už každé kolo neprosí o spojenectví a počítač už na vás neposílá neustále kvanta agentů. Stále je sice používá, ale mnohem opatrněji. V prvním díle byly tak agresivní, že se o jejich zkrocení musela postarat komunita prostřednictvím modifikace. Vůbec mi přišlo, že autoři do pokračování zakomponovali řadu moddařských změn, což lze jen kvitovat.

Co se ale ani tentokrát nepovedlo, to je vytvoření takové umělé inteligence, která by představovala ohrožení až do posledních chvil. Dříve nebo později dosáhnete stejně jako v kterémkoliv jiném Total War bodu, kdy už jste natolik silní, že na vás počítač nemá šanci. A právě tady přichází do hry největší změna Total War: Warhammer 2. A jak už víte, nebude to ku prospěchu věci.

Největší tahák největší slabinou

Velká bouře v podobě vítězné podmínky se má postarat o to, že kampaň bude napínavá až do konce a že skončí spektakulárním finále, ještě než se v dlouhé rutinní práci vrhnete na čištění celé mapy od nepřátel.

Proto s dalšími třemi frakcemi bojujete o kontrolu magického cyklonu nad Ulthuanem. Sbíráte vlastní rituální surovinu tím, že plníte mise a obsazujete více měst. Každé sídlo generuje za kolo malou porci, některá klíčová místa dokonce o poznání víc. Tyto suroviny pak v průběhu kampaně cpete do pěti rituálů. Jakmile dokončíte pátý, pustíte se do epické bitvy a coby vítěz zakončíte celou kampaň. Vtip je v tom, že umělá inteligence to může zvládnout kdykoliv před vámi a až do posledního rituálu hrozí nebezpečí, že vás porazí.

Kde je ten problém, ptáte se? Inu, rituály jsou neuvěřitelně nervující. Jakmile rituál rozjedete, spojí se vaše tři nejdůležitější města s cyklonem. Poté je nutné je po určený počet kol chránit před invazními armádami Chaosu. Ty se však chovají naprosto nevypočitatelně. Někdy se objeví přímo u vašeho města, jindy míle daleko na moři. Někdy si to namíří přímo k rituálním městům, mnohem častěji na to ale kašlou a poflakují se v prostoru. To na jedné straně znamená, že tyto armády neplní svůj účel a rituály reálně neohrožují, na straně druhé to znamená, že po každém rituálu musíte vyrazit do okolí a znovu vybudovat jedno až dvě menší města, která padla Chaosu za oběť. Invazní armády tak v důsledku frustrují tím, že vždy něco bez nějakého většího důvodu poničí a je třeba to dávat opět dohromady. Je v podstatě nemožné chránit všechny vesnice v širokém okolí.

Dalším zdrojem frustrace jsou míry, které vám ukazují pokrok dalších národů, což vás pochopitelně dostává pod tlak. Jenže Total War: Warhammer 2 vám už do ruky nedá reálnou možnost protivníky v jejich rituálovém snažení zpomalit, protože strany jsou rozmístěné opravdu daleko od sebe. V pozdní fázi hry pak zjistíte, že celý tento vývojářský nápad je naprostým šlápnutím vedle. Když totiž některý z vašich soupeřů dokáže dokončit poslední rituál před vámi, můžete poslat jednoho ze svých generálů do intervenční bitvy. Poslední možnost by přitom byla přesně tím, co tento nápad potřebuje. Jenže tento boj je i na vysokou obtížnost tak trapně jednoduchý, že veškeré předchozí snažení absolutně sráží.

Ve výsledku se tak vyplatí jednoduchá strategie. Všechny rituály po celou hru ignorovat, a to jak vlastní, tak soupeřovy. Jakmile některý z protivníků dojde k pátému rituálu, zatnete mu v bitvě tipec a jedete dál. Ke konci pak všech pět rituálů provedete najednou, což znamená bránit po šedesát kol tři stejná města, namísto se pokaždé snažit bránit invazím někde jinde.

Verdikt

Total War: Warhammer 2 (koupit hru) je kolem a kolem fantastická hra. Především proto, že vychází z velmi dobrého předchůdce a vylepšuje ho o spoustu mechanik a možností, které ve svém celku fungují a tvoří velmi slušně vyvážený kousek. Tedy až na jednu – tu největší. Hrátky s rituály coby vítěznou podmínkou jsou frustrující a je mi záhadou, jak se v této podobě mohly do finální hry dostat, protože jednoduše nefungují a neplní svou funkci od začátku do konce. S trochou snahy je lze ignorovat a odbýt najednou, přesto to vidím jako poměrně velké mínus hry. Ale zase ne takové, které by vás mělo odradit od jejího hraní.