Wolfenstein 2: The New Colossus jsou akční orgie se strhujícím příběhem plným dramatu a humoru – recenze

Generál Totenkopf byl v minulém díle po právu poražen, fašisté ale stále vládnou alternativnímu světu 60. let minulého století. Wolfenstein 2: The New Colossus přesouvá boj do Spojených států, kde bude oblíbený hrdina B.J. Blazkowicz s bandou bojovníků za svobodu škodit bezskrupulóznímu režimu. Těšit se přitom můžete nejen na šťavnaté přestřelky, ale znovu i na strhující příběh plný překvapivých zvratů, dobrou hudbu a fascinující místa.

Příběh je tentokrát pro B.J.e ještě osobnější a intimnější. Coby budoucí otec má o důvod víc zachránit svět od nemocného fašistického režimu. Na jeho bedrech je zkrátka tíha opravdové zodpovědnosti. Pakliže nevíte, co se odehrálo v prvním díle s podtitulem The New Order, mohu vám jen dobře poradit, abyste si ho zahráli. Nemáte-li však zájem a chcete-li se vrhnout rovnou do toho, co nabízí aktuální Wolfenstein 2: The New Colossus (koupit hru), nemusíte věšet hlavu. Na začátek vás čeká shrnutí toho nejdůležitějšího, abyste do druhého dílu vstoupili náležitě připravení.

Kromě jiného prožívá B.J. svého druhu cestu do minulosti. Dohánějí ho dávno vytlačené vzpomínky na rodiče a dětství. Tyto vzpomínky jsou přitom velmi dobře propojeny s hlavním příběhem, což ústí v emocionální horskou dráhu, jakou nabízí jen pramálo pravověrných stříleček.

Na palubě ponorky je dobře

V průběhu příběhu obdrží z prvního dílu známí bojovníci za svobodu posily v podobě amerických kamarádů, kteří bojují za to samé. B.J. posilami pochopitelně nepohrdne, vezme je pod svůj patronát a především na palubu ukradené ponorky. Stejně jako v předchozím dílů jsou i tentokrát takřka všechny figury přehrávané, ale vzhledem k uvěřitelné inscenaci a skvělému namluvení fungují uprostřed děje a prostředí skvěle.

Ponorka pak slouží coby výchozí bod pro hlavní a vedlejší mise, stejně jako dějiště mnoha postranních aktivit. Můžete tu kupříkladu odposlouchávat hovory posádky, trávit čas na automatech nebo sbírat předměty jako jsou deníky či gramofonové desky. Úrovně obecně se ve Wolfenstein 2: The New Colossus vyznačují ještě větší mírou detailu než v jedničce. Atmosféru dokreslují propagandistické plakáty, reklamní plochy a novinové články, které na každém rohu umocňují pocit absolutní okupace. Občané se baví o aukcích otroků a přívrženci Ku-Klux-Klanu se dozvídají o prvních Germánech na Měsíci.

Nejsilnější devizou stran příběhu a atmosféry je ale skutečnost, že se Wolfensteinu 2 parádně daří v každém ohledu spojovat vážnost a humor, aniž by to působilo jakkoliv násilně. Hra dokáže během vteřiny z dramatické situace udělat komický gag. Ale jen proto, aby vám za pár momentů opět připomněla, že tady bojujete proti totalitnímu režimu.

Někdy se tak děje zcela zřetelně, když se třeba B.J. baví s vědcem Sethem o vážnosti situace, zatímco se na pozadí prorežimní vojáci marně snaží projít kolem mikrovlnné pasti. Nebo se to stane decentně, když si bojovnice za svobodu Grace přiloží své miminko k prsu a zároveň si zapálí, aby si jako v transu vzpomněla na strašlivé zážitky.

Stará dobrá střílečka

V jádru zůstává Wolfenstein 2: The New Colossus věrný kořenům žánru a prezentuje se jako střílečka staré školy. Zdraví se automaticky regeneruje pouze do určitého stupně, pak pomohou už jen lékárničky a brnění, které B.J. sebere pomocí klávesy nebo jen tím, že přes ně přeběhne. Autoři podle mě zvýšili obtížnost a už od druhého nejjednoduššího stupně se místy docela zapotíte. Ne snad, že byste se někde na dlouho zasekli, ale klasickým „run-and-gun“ způsobem možná narazíte na hranice svých možností.

Možná tak ještě rádi vezmete zavděk tlumičem a vrhací sekyrou, které vám pomohou postupovat potichu a zlikvidovat nepřátelské velitele ještě předtím než se jim podaří zavolat posily. Hlavně se ale budete zabývat střílením, na tom se snad v žádném Wolfensteinovi nic nezmění. A je to tak dobře, protože expertiza autorů v tomto ohledu je obrovská. Všechny zbraně mají výbornou zpětnou vazbu a pocitově vyvolávají dojem, že máte v ruce fakt silný kvér. Nejenže je možné pomocí Akimbo systému volně kombinovat, ale prostřednictvím vylepšovacích balíčků také přizpůsobovat osobním preferencím.

Pestrá škála nepřátel vyžaduje správnou taktiku a má také své slabé stránky, které je dobré cíleně využívat. Těžce obrnění supervojáci mají kupříkladu citlivou nádrž na zádech, která na palbu reaguje rychleji než zbytek. Kromě toho se Wolfenstein 2: The New Colossus může pochlubit odlehčeným systémem vývoje postavy. Není to ale žádné RPG, takže nečekejte, že se někde budete zastavovat a přemýšlet nad tím, do jaké ze schopností investujete získané body. Nic takového – hra vám postupně vylepšuje přesně ty aspekty, které v boji nejčastěji používáte. Pokud tak zaznamenáte hodně zabití vrhací sekyrou, budete jich zanedlouho nosit více apod.

V průběhu kampaně pak obdržíte až tři takzvané bojové mody, které vám v úrovních otevřou nové cesty a rozšíří možnosti v boji. Pancéřové pěsti například vám dovolí prorazit lehčí stěny, ale také porazit neobrněné vojáky. Žádná z těchto schopností přitom nepůsobí přehnaně – všechny jsou do hry implementovány velmi přirozeně.

Práce je hodně

Vedle příběhových misí se můžete pustit také do volitelných vedlejších úkolů, které začnete na palubě ponorky. Pak stačí dešifrovat mapy nalezené u zabitých velitelů a jednoduchou minihrou odemknout oblasti, do kterých se můžete kdykoliv podívat. Tam jde pak o to zabít vysoce postavené velitele režimu – odměnou jsou pak vylepšení pro bojové modifikace a zbraně, což na druhé straně usnadňuje postup v hlavních misích. Jen škoda, že jsou vedlejší mise dost monotónní a po čase vás přestanou bavit. Tak dobrý nápad by zasloužil nápaditější zpracování.

Zajímavostí příběhu je to, že zohledňuje rozhodnutí, které uděláte na počátku coby vzpomínku na události z The New Order (znalci prvního dílu dobře vědí, který moment myslím). Následně se pak děj odvíjí trochu jinak. Některé sekvence a dialogy mají jiné vyústění a dokonce se liší výběr zbraní.

Pokud se nebudete zdržovat herním světem, sbíráním předmětů a vedlejšími úkoly, zabere vám hlavní příběh přibližně deset hodin. Kdo však chce splnit vše, může počítat s dvojnásobnou časovou investicí.

Wolfenstein 2: The New Colossus je opravdu krásnou hrou, byť hardwarově poměrně náročnou. Budiž ale autorům přičteno k dobru, že na požadovaných sestavách funguje tak jak má a nedochází k nepříjemným technickým chybám. Naopak si užijete hezké částicové efekty a spoustu detailů herního světa i nepřátel. Animace postav působí plynule a realisticky. To, že vám tu a tam nějaká textura přijde rozmazaná, hře jistě rádi pod celkovým dojmem odpustíte.

Velkou pochvalu si zaslouží také soundtrack, který na vhodně zvolených místech výborně podtrhuje atmosféru. Od elektro metalu v boji, přes působivou hudbu klarinetu v klidných momentech až po vykřičené písničky režimní kapely, u kterých se přistihnete, že si je sami místy prozpěvujete.

Verdikt

Wolfenstein 2: The New Colossus má jistě své chybky jako třeba výpadky umělé inteligence nepřátel. V celkovém součtu jsou to ale jen drobnosti, které rychle zapomenete. Hra samotná vám ale v paměti nějakou dobu ulpí. Kdyby přestřelky nebyly tak parádně hratelné, rád bych je i přeskočil jen proto, abych mohl hned sledovat, jak bude pokračovat výborný příběh plný vtipu, satiry, ale i dramatu. Jako celek mě tahle hra strhla a považuji ji za nejlepší střílečku roku.

Wolfenstein 2: The New Colossus

0

Klady

  • Výborně podaný příběh
  • Skvělá atmosféra nacisty okupovaných USA
  • Dobrý pocit ze střílení

Zápory

  • Méně zajímavé vedlejší mise
  • Výpadky umělé inteligence

Související články

Redaktor a hlavní recenzent serveru Gamebro.cz. Jinak vášnivý sběratel starých herních konzolí a her.

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozornit na
TOPlist