Pillars of Eternity 2: Deadfire je poctivým fantasy RPG ze staré školy – recenze
Fanoušci izometrických skupinových RPG ve stylu Baldur’s Gate nebo Planescape: Torment už několik let zažívají doslova renesanci kdysi opuštěného žánru. Loni vyšel v podobě Divinity: Original Sin 2 opravdový hit tohoto ražení. V letech 2015 a 2016 zase bodovalo vývojářské studio Obsidian Entertainment tituly Tyranny a Pillars of Eternity. Právě druhý jmenovaný kousek se právě dočkal pokračování pojmenovaného Pillars of Eternity 2: Deadfire. Strávili jsme pro vás ve světě Eora desítky hodin, abychom přišli na to, zda jde o pokračování důstojné a zda se mu daří pokračovat v žánrové tradici.
Nelehké začátky
Pojďme hned zkraje zodpovědět zásadní otázku, která se v případě pokračování silně příběhové hry vkrádá snad každému. Ano, v ideálním případě byste měli mít za sebou první Pillars of Eternity. Intro druhého dílu vás sice v několika větách seznámí s podstatnými událostmi, ale brzy zjistíte, že byste chtěli vědět mnohem více. Na jedničku můžete navázat několika způsoby. Potěší možnost importovat do hry uloženou pozici, ale lze také zvolit jednu ze šesti předdefinovaných cest původním příběhem, případně zpětně učinit všechna důležitá rozhodnutí. Popravdě však činy z prvního dílu děj Pillars of Eternity 2: Deadfire nějak zásadně neovlivňují. Na druhé straně vám je ale často připomenou nejrůznější dialogy. V souostroví mrtvého ohně navíc narazíte na osoby, které v minulosti hrály důležité role a částečně v tom pokračují. Abychom to shrnuli: do hry se mohou pustit i nováčci a jistě si s ní užijí svou zábavu, ale bohužel jim unikne spousta detailů, které příběhu a charakterům propůjčují nebývalou hloubku.
Deadfire začíná docela zhurta, a to pořádnou ránou – konkrétně skonem hlavního hrdiny. Na vině je obří socha, která se probudí pod vaší pevností Caed Nua a na své cestě k ostrovům mrtvého ohně za sebou nenechává nic než zkázu. V šíři mezi životem a smrtí se dozvíte, že sochu neřídí nikdo jiný než samotný Eothas. Ale jak je to možné? Vždyť tento bůh světla byl zlikvidován už v průběhu svaté křížové výpravy. Kromě toho nepasuje k jeho mírumilovné povaze, že by ničil svět a z nespočtu obětí rval jejich duše. Vzhledem k tomu, že jste se v minulosti osvědčili coby svého druhu médium, které umí komunikovat s mrtvými, vyšlou vás bozi zpět do Eory, abyste zjistili, co božský odpadlík plánuje. V té chvíli se rozjíždí postupně gradující lov, který se nebrání ani filozofickým tématům a který vás staví před morální rozhodnutí, jež budou mít své důsledky v zakončení příběhu. Stejně jako v prvním PoE je příběh vyprávěn především textovou formou, byť jsem měl pocit, že se jí tvůrcům podařilo zhustit a k věci se tak obvykle dostanete rychleji než v jedničce. Velkým pozitivem je potom skutečnost, že namluveny už nejsou jen důležité pasáže, ale takřka všechny texty ve hře, kterých je opravdu slušná porce. Anglický dabing je přitom velmi podařený a slušely by mu české titulky. Těch jsme se bohužel v oficiální verzi nedočkali.
Rozkouskovaný svět
Srážka s bohem světla vás nestála jen vaší tělesnou schránku a návštěvu říše na pomezí života a smrti, ale také velkou část vašich schopností. To je pochopitelně berlička, kterou si Pillars of Eternity 2: Deadfire připravilo znovu nepopsaný list, který můžete ve velmi rozmanitém stromu schopností proměňovat ve stále silnějšího hrdinu. Po volbě pohlaví, kterou ještě zvládnete hravě, pravděpodobně začnete bojovat s nerozhodnotí. Na výběr je totiž hned šest národů, které se navíc dělí ještě na různé podrasy. Každá volba s sebou pochopitelně přináší své výhody a nevýhody. Ještě více možností je pak spojeno s výběrem třídy, protože jedenáct nabídek můžete ještě mezi sebou kombinovat. Díky tomu získáte přístup ke schopnostem dvou tříd, ale zase se musíte vzdát nejsilnějších schopností těch kterých specializací a na nejvyšší úrovně se dostanete pomaleji. Aby toho nebylo málo, jsou tu ještě podkategorie, které postavu dále specializují.
Sotva za sebou necháte tvorbu postavy, dostáváte se do první oblasti Deadfire, která dává jasně na srozuměnou jednu věc. Stejně jako v předchůdci je herní svět rozdělen na mnoho malých oblastí, přičemž i větší města jsou rozdělená do vícero čtvrtí. Jakmile dojde ke změně zóny, za kterou se považují také budovy a dokonce jejich jednotlivá patra, vždy se objeví nahrávací obrazovka, která ukrojí trochu vašeho času. Než Pillars of Eternity 2: Deadfire dohrajete, tyto krátké pauzy se nasčítají klidně do několika hodin, s čímž se musíte jednoduše smířit. Oproti tomu na mapě světa se můžete příjemně pohybovat po svých nebo pomocí lodě, a to v reálném čase. Postupně tak navštívíte bezpočet ostrovů, posbíráte slušnou porci výbavy, cíleně prozkoumáte temné ruiny nebo tajemné věže a podíváte se do řady měst. Na mapě světa i měst vás sice čeká také spousta náhodných střetnutí, ta však nemusí končit vždy bojem jako v japonských RPG, ale v interaktivních textových oknech s několika možnostmi. Podle toho, co zvolíte, může samozřejmě dojít k souboji. Často se ale odehraje pouze dialog.
Zatímco mapa celého světa je spíše účelová, jednotlivá prostředí vyvedená ve vylepšeném Unity enginu se ve většině případů povedla. Izometrickou perspektivu můžete libovolně zoomovat, ale nikoliv natáčet. Ručně malovaná pozadí jsou i při největším přiblížení stále ostré a k tomu se připojují nové efekty větru, počasí, stejně jako světla a stínů, jež různorodně navrženým místům propůjčují život. Tomu napomáhají také postavy, které vám zadávají úkoly, obchodníci a normální NPC, které ještě častěji než v předchozím díle následují běžný průběh všedního dne. Pokud budete chtít v noci do Valianské obchodní společnosti, budete se tam muset probojovat nebo najít cestičku kanalizací. Pouze přes den vás vpustí hlavními dveřmi. O půlnoci se ale zase lépe naloží gaunerské partičce, která obtěžuje místního stavitele lodí.
Reálný čas s důležitou pauzou
Na první pohled se na bojovém systému v reálném čase s funkcí pauzy z prvního dílu změnilo jen velmi málo. Mnoho schopností a efektů budou fanoušci znát. Ale vývojáři opět potvrdili rčení, že ďábel se skrývá v detailu a zaměřili se právě na ně. Do boje tak budete nově vstupovat se čtveřicí, namísto s pěticí hrdinů, což vede k větší přehlednosti a zároveň strategické hloubce v sestavování skupiny. Jen škoda, že kamerou nelze natáčet, v šarvátce není jednoduché zacílit na jednotlivé protivníky. Autoři však do hry zabudovali možnost změnit cíl kouzel i po začátku zaříkávání, což se hodí zejména tehdy, když zamýšlená oběť už mezitím padla.
K tomu si připočítejte spoustu dalších nastavení, které například sníží nebo naopak zvýší bojové tempo, změní stupeň obtížnosti (je jich pět a k tomu další modifikace jako různé možnosti pro škálování úrovní nepřátel) a definují chování vašich bojovníků do posledního detailu prostřednictvím předdefinovaných profilů umělé inteligence. Ta v případě vašich svěřenců funguje tak dobře, že na nejnižší obtížnosti můžete boje nechat jen tak proběhnout, aniž byste do nich museli zasahovat.
Kouzelníci se musí rozhodnout, která zaklínadla chtějí použít. Ta jsou totiž rozdělena do různých úrovní a pro každou z nich je k dispozici pouze omezený počet dobití. Zcela jinak funguje systém pro bojovníky na blízko, které pohání společný zdroj, jenž je na počátku boje plně nabitý, ale který se s každou použitou schopností postupně vybíjí. Mniši, média a pěvci musí pro změnu před použitím skutečně silných schopností svůj zdroj v bitvě nejprve nabít. Ale zase jim nikdy nedojde, což se hodí zejména v delších bitvách. Všichni svěřenci mohou jednou za boj některou ze schopností citelně posílit. Další posílení získáte pouze prostřednictvím odpočinku. K tomu již nepotřebujete žádnou výbavu a kemp můžete rozložit prakticky všude ve světě. Zůstává také možnost pronájmu pokoje v taverně, přičemž stále platí, že čím více zde investujete, tím větší bonusy na své atributy získáte. O odpočinku byste měli uvažovat také v případě, že se vaši hrdinové zraní. Se třemi zraněními se ještě vypořádají, ale u čtvrtého už se nad nimi začíná smrákat. Lektvary už tady nepomohou – postiženým je třeba v kempu dát něco jídla nebo je nasměrovat právě do hostince. Pokud bychom souboje v Pillars of Eternity 2: Deadfire shrnuli a podtrhli, dojdeme k závěru, že jsou ještě o něco zábavnější v než v předchozím díle, ale na fantastické Divinity: Original Sin 2 přeci jen něco ztrácí.
Vzhůru na moře
Asi největší novinku Pillars of Eternity 2: Deadfire jsme zatím zmínili jen okrajově. Je to vlastní loď. Za prvé potřebujete Defiant, což je jméno vaší první bárky, k tomu, abyste se mohli pohybovat po ostrovech. Kromě toho ale loď slouží také jako mobilní velitelství coby náhrada zničené pevnosti Caed Nua. S dostatkem prostředků si můžete postupem času koupit výrazně větší loď, posílit trup, investovat do lepší plachty a najmete posily pro svou posádku. Vaším úkolem je také delegování nutných prací na lodi. Určíte, kdo je zodpovědný za navigaci, kdo obsluhuje kanóny, ale také kuchaře, chirurga nebo kormidelníka. Je třeba se postarat i o dostatek potravy na palubě, ale nepočítejte s tím že chlapi budou skákat nadšením z vody a chleba. V takovém případě klesá morálka a hrozí povstání. Pokud ale dovalíte rum a čerstvé ovoce, budou všichni spokojení.
Rozvoje vlastní lodi se Pillars of Eternity 2: Deadfire nevyplatí jen z toho důvodu, že se tak dostanete rychleji z bodu A do bodu B a lépe zdoláte různé bouře. Dochází totiž také k námořním soubojům, které můžete odstartovat příslušnými volbami v interaktivních textových polích. Zde také navolíte, že potřebujete vyrazit vpřed, otočit se, vypálit z kanónů nebo držet pozici. Vaše zbraně se pochopitelně trefí jen tehdy, když budete proti nepříteli v příhodné pozici. Působí to napínavě, ale v reálu si při námořních soubojích zase tolik zábavy neužijete. Vše probíhá tahovou formou a kanóny potřebují přípravu pro palbu, takže jsou bitvy časově dost náročné a ne zrovna napínavé. Časem tak dojdete k tomu, že nejlepším způsobem řešení námořních šarvátek je dostat se soupeři na palubu a rozdat si to s ním v reálném čase. Samotný nápad s lodí jako základnou je ale pro hru rozhodně přínosem.
Kouzlo volby
Bojovat nebo se z nebezpečí raději vykecat. Toto dilema před vás Pillars of Eternity 2: Deadfire staví snad až příliš často, ať už v rámci vaší božské hlavní mise, úkolech frakce souostroví nebo v bezpočtu vedlejších misích. V některých případech můžete situace řešit skutečně naprosto odlišnými způsoby. To, jak budete postupovat, jaká rozhodnutí učiníte a na jaké straně se budete bít, to vše bude mít přímé následky v dalším průběhu hry. A to i proto, že různá uskupení v Deadfire sledují zcela vlastní zájmy a hodně nerada vidí, když se paktujete s konkurencí.
Nejen u frakcí je v sázce vaše pověst. Také vašich celkem sedm parťáků se podrobně dívá na to, jak se chováte. Pokud budete neustále jednat v rozporu s viděním světa některého z nich, může se stát, že se rozhodne už dále nebýt součástí vaší skupiny. V tomto ohledu jde Deadfire o poznání dále než Tyranny nebo první díl. Možné jsou také romance, a to i mezi stejnými pohlavími, pokud si to budete přát. Těšil jsem se také, že se ke mně připojili tři parťáci z prvního dílu. Jenže to zároveň znamená, že se setkáte pouze se čtyřmi skutečně novými postavami. A také několika NPC, které se k vám připojí po dokončení speciálních úkolů. Ty však nejsou součástí vztahového systému a nemají individuální questy.
Verdikt
Pillars of Eternity 2: Deadfire je jednoznačně velmi důstojným a povedeným pokračováním prvního Pillars of Eternity a prakticky ve všech ohledech ho překonává. Milovníci klasických, izometrických RPG se spoustou textu a propracovaným soubojovým systémem si přijdou na své. Vše ještě osvěžuje plovoucí základna, byť ve spojení s ní bychom si představovali zábavnější námořní souboje. Zkrátka tak nějak si představujeme poctivě a řemeslně odvedenou práci. Jedinou nevýhodou Pillars of Eternity 2: Deadfire je skutečnost, že tu je přímá konkurence v podobě Divinity 2: Original Sin, která je ve většině ohledů zkrátka lepší. Pokud už jí ale máte za sebou, stejně se do Deadfire pustíte, protože zase tolik kvalitních alternativ k dispozici není.
Komentujte